Bojácnost při procházkách

[Anathema]

Originally Posted by malkovicz

Dobrý den chtěl jsem se zeptat jestli nemáte zkušenosts bojácností při procházkách jak odnaučit? Besta když jdeme na procházku tak do 100 metrů od baráku v pohodě je vesela hravá ale jak se vzdálíme na delší vzdálenost je zle sedne a začne kňučet už ani nepomáhá když přivolám našeho druhého psa za ním jde chvíli a pak zase sedne a kňučí že chce zpátky mlsonky taky moc dlouho nezabírají trošku pomáhá když je na volno nebo když se s ní běží na vodítku. Ale jakmile se vracíme zpět domů tak může vodítko přetrhnout co dělá aby byla už doma na procházky chodíme 2 krát deně ne na moc dlouhé ale častěji jak nám bylo doporučeno teď má něco málo přes dva měsíce a doma jí máme 8smý den na procházky jsme začali chodit 3 den co jsme si ji přivezli děkuji za odpovědi.

Ahoj, no protože máme Bestina brášku (a nejspíš ne jen proto ) se potýkáme s tím stejným. Bran miluje zahradu, ale procházky na sídliště jsou pro něj hotová tryzna. Nicméně pokud jdeme do lesa, tak je to tak napůl, musíme překonat část, kde bydlí lidé, jezdí auta, štěkají psi a v lese se už můžeme beztrestně potulovat na volno (ne tak sebejistě jako na zahradě, ale přeci jen zvědavě a celkem radostně), semtam potkat nějakého toho pejska, ale rozhodně tam není tuna dvounožců a spousta děsivých věcí. Takže do lesa chodíme jednou denně a stejně tak na zahradu. Jinak ho taháme chtě nechtě právě na sídliště.
První procházky byly šílené, vlastně bych to procházkami ani nenazývala. Dělal oslíka co tři metry. Ze začátku platilo čupnout si a přivolat ho, ale teď, co je mu skoro 8 týdnů to už úplně vždycky nezabírá, začíná si pomalinku stavět hlavičku a čeká, co se stane, když nepřijde, jestli třeba nepřijdu já. Pokud je kolem moc nebezpečných věcí, třeba rušná doprava, což odpoledne bývá, tak ho táhnu (já vím, vypadá to strašně a je to strašné) a když se chytne a začne ťapat, chválím a chválím, div se z toho nerozplyneme no a pokud už je večer, jsem na přehledném úseku a vidím, že žádné auto nikde a on nezareaguje na "Brane jdeme", pustím vodítko a prostě jdu. Během chviličky ho mám v patách. Pokud je ten úsek, kde se odvažuju ho pustit jen krátký, tak se rychle schovám za parkující auto, keř, roh a nenápadně vyčkávám. Jsou to paličáci, určitě si vždycky prosaďte svou a za každou poslušnost nebo splnění chválit do skonání. Tedy tolik alespoň z mé zkušenosti s pejskem ze stejného vejce nu a občas ho nesu, ale jen výjimečně. Když je situace hodně nestandartní, třeba řev nějakého obrovského stroje, nebo dav lidí.
S každou procházkou je to lepší. Pořád ještě občas dělá toho oslíka, ale už zdaleka ne tolik. Obliba procházek (tedy, obliba bych tomu asi ještě neříkala) roste úměrně s počtem lidí a pejsků co jsme potkali. Roztomilého štěníka si spousta lidí rádo pohladí a pejskové očmuchají. Napřed byl Bran trochu zlostný, vrčel, couval, bál se, ale teď už ke každému běží s mávajícím ocáskem, k lidem i k psům.
Vydržte a postupujte procházkovou tryznu mezi lidi a ruch ulic co nejčastěji.
A ještě jedna věc, kdykoliv vidí - byť ralativně daleko - nějakého blížícího se člověka, sedne si a čeká. Když člověk přejde, stále se otáčí, hlídá si záda. Čekám s ním, nevím jestli je to správně, ale předpokládám, že brzy získá jistotu, že blížící se lidé neznamenají nebezpečí. Uvidíme časem, možná ho pak už nebudu nechávat, protože občas takto čekáme docela dlouho, ale evidentně to teď potřebuje.

A poslední rada z trochu jiného soudku - už od prvního dne jsme Branovi vyhradili místo na spaní (koupelnu s kuchyní) a mezi dveřmi má dětskou mřížku, takovou tu co se dává třeba před schody, má to vrátka, je to železné... takový provizorní indoor kotec.
kdykoliv Bran usne, neseme ho do pelíšku a učíme ho na denní režim, kdy je zavřený a má být v klidu a vystačit si sám a kdy si hrajeme a dovádíme a chodíme na procházky. Jídlo má také tam. Opravdu se nám to osvědčilo, už druhou noc co u nás byl jsme se vyspali skoro celou (tu první řval jako tur). Vzhledem k tomu odnášení na spací pelíšek si rychle navykl, že je to místo k odpočinku, chodí tam rád, protože jsme tam často s ním (v koupelně se sprchujem, v kuchyni vaříme...) takže si to vůbec nespojil s nějakým omezením, spíš naopak. Samozřejmě občas spustí, když je nejčilejší, dělá randál jako by ho na nože brali, až se i sousedi diví. Ale jinak jsme spokojení, dáme ho spát o půl jedenácté a do půl sedmé je ticho (to už ví, že vstáváme do práce - já mám tedy ještě štěněčí dovolenou, ale od příštího týdne mě to taky čeká)
Na jaře ho budeme zvykat na kotec a myslím, že bez toho, aniž by si už teď zvykl, že bývá zavřený - ale ve svém útočišti s jídlem, vodou, pelíškem a hračkami - by to asi jen tak nešlo. Když spustí, stojí to opravdu za to

Ps.: Jak říká panička babičky Bellis, bojácný opravdu není (Besta určitě také ne), až se všichni, co čévéčka trochu znají - třeba veterinář - diví. Procházky jsou pravda problém, ale to by byl možná s každým štěňátkem. Přeci jen je to výprava do země nikoho a ještě jim nejsou ani 2 měsíce