Proč jste si pořídili ČV?

[jerabekj]

Když se naši rozvedli a otec se po 5 letech konečně odstěhoval, bylo mi asi 17 a začal jsem mámu umlouvat na psa. Po všemožných slibech že se budu starat výhradně já atd. jsem ji nakonec zlomil, ale měla 2 podmínky: 1) PP 2) Kolie nebo NO. Začal jsem sjíždět inzeráty v Annonci, ale byla blbá doba a moc toho nebylo, až jsem narazil na inzerci z Jižních Čech na 3,5 měs. stará štěňata, dvě fenky a pes. O psech jsem neměl skoro nic přečteno a o ČSV už vůbec ne, ale lákal mne tam ten vlk (aniž bych o vlcích co věděl) :-). Mámě jsem nic neřekl a jednoho dne vyrazil ráno pro štěndo. Věděl jsem, že chci psa, že chci aby byl velkej a měl jsem mladickou představu, že to bude hodnej mazel, statečnej, ostrej na povel a bude perfektně poslouchat. Teď když to píšu, srdečně se u toho řehtám a předpokládám, že vy taky. To co se od první chvíle klubalo z Agyra Irpruše, byl dokonalý opak výše popsaného, ale já jsem si prostě za každou cenu chtěl odvézt psa! I ta povaha Oh (dobrácký, méně dráždivý), která dávala šanci, že to bude aspoň ten mazel, nakonec zklamala, protože "dobrácký" není totéž co "mazlivý" - mazlení si nechal vždy bez řečí líbit, ale radost mu to myslim nikdy nedělalo. Byl to typ psa, kterýmu stačilo ležet bez kontaktu vedle mne a chodit se mnou do koupelny, na záchod atd.
Jeho mládí bylo těžké pro nás oba. Několik měsíců na mne skoro nereagoval, až jsem si říkal, jestli ho nemám vrátit do původní smečky. Byl plachý a vždycky se mi schoval někam do křoví a nechtěl ven, ale přitom vrtěl ocasem jako že mne rád vidí a abych se uklidnil. Já jsem byl zas postpubertální výrostek, vzteklý po otci a tak jsem mu dal často sežrat možná víc, než si navařil...když už jsem si pro něj musel několik metrů prolézt akátovým keřem. Zkrátka, udělal jsem z neznalosti spoustu kopanců a všechno se tady popsat nedá. Z Agyra se navíc stal rváč, takže jsem měl často perné chvilky, naštěstí se to týkalo jen psů nad cca 30 cm v kohoutku a ke psům o hodně starším než on měl vždy respekt. Přezevšechno mi byl na víc jak 13 let skvělým a především tolerantním parťákem a když odešel, bylo mi ... no, to se nedá popsat, kdo to zažil tak ví. A ačkoliv mi přijde ujetý, když si někdo doma vystavuje svoje vlastní fotky, jednu v pracovně mám ... s Agyrem, focenou z ruky obráceným foťákem, jako se fotěj puberťačky na Facebook.

Po Agoušovi jsem si chtěl dát chvíli pauzu ... prostě si chvilku užít život bez zodpovědnosti za psa. Poslední rok bylo vidět, že se Agyr pomalu loučí se světem a tak jednou i s partnerkou přišla řeč na to, jakého psa až už nebude. Celkem jsme se shodli na fence Vímarského ohaře, už kvůli případným budoucím potomkům atd. - nic jsem proti tomu neměl, mám tohle plemeno taky rád.

Když to ale přišlo, tak se už druhý den ve mně všechno otočilo a já se zeptal přítelkyně "Bude Ti moc vadit, když to bude zase ČSV a zase pes?". Odpověď byla smířlivá "Co mám s Tebou dělat, Ty si stejně jinýho psa nepořídíš a já chci abychom měli psa". Když jsem Agu pohřbil a vyházel většinu věcí po něm (převezl jsem ho z dovolené v Malé Fatře pohřbít na své oblíbené místo do Krkonoš a druhý den se vrátil na Slovensko), začal jsem bez uvažování hledat štěndo. Tehdy mne dovolená stála spoustu peněz na roamingu ... volání chovatelům, brouzdání po Wolfdogu, ale nemohl jsem si pomoct. Naneštěstí v srpnu zrovna bylo jediný volný štěně někde u Paříže - poslední zbylý pes z vrhu, který byl částečně zamluven. Skoro jsem pro něj chtěl jet, ale byl jsem před zahraničnímy vrhy z několika stran varován, že je třeba zvýšené pozornosti. Nakonec mi dobré duše poradily, abych kontaktoval Danu Matušincovou, která vypisuje krycí listy a ví o potenciálních štěňatech dřív a mimo veškerou inzerci.

Tak se taky stalo, skvěle jsme si popovídali a Dana mi doporučila rodiče resp chovatele. Cestou z dovolené jsme se stavili podívat na chovatele a potenciální mamku nového člena naší smečky. U chovatele jsme se dozvěděli, že krytí je nejisté, protože proběhlo na poslední chvíli a že nám dá vědět. Ránou pro nás bylo, že dotyčný neuznává sono a počet štěňat nahrubo kontroluje jeho veterinář jen pohmatem po určité době březosti. Dlouho jsme tedy nevěděli, jestli vůbec a kolik štěňat bude, zato jsme věděli, že už má nějaké zájemce. Byly to nervy, ale nakonec se zadařilo, a narodili se dva pejsci a fenečka. Do odběru jsme se na ně byli asi 2x podívat, potřetí jsme si jedno vzali. Už po první návštěvě bylo jasné, že si budeme moci vybrat jako první - pravděpodobně nás chovatel odhadl jako nejvhodnější i díky tomu, že už jsem 13 let s ČSV prožil. Před odběrem jsme se ještě byli podívat na tátu, za což patří dík jeho majiteli a ten nám také padnul do oka, takže jsme měli všechno info pohromadě.

A jak to dopadlo? Při každé návštěvě jsem se nejvíc těšil a tulil k tomu nejtmavšímu štěněti, ačkoliv jsem měl v plánu co nejsvětlejší. Chtěl jsem štěně evidentně zdravé, ale Dakoušovi nejdýl ze všech trvalo, než začal při plazení používat i zadní nohy a i při odběru mi přišel na zadek slabší než ostatní. Přestože jsem věděl, že nechci dominantní štěně a teoreticky jsem se vyzbrojil jak to otestovat (přidržení na zádech - pokud se štěně začne snažit za každou cenu z toho dostat, dá se očekávat jistá míra dominance), vybral jsem si to nejvíc vzpůrné. Ještě při odběru jsem hodinu seděl u chovatele v kuchyni a přemejšlel jestli nevzít pejska světlejšího, silnějšího a méně vzpůrného, ale nakonec to prostě nešlo ... Dakota mohl být prostě jen ten jeden. Po odběru a po čase i RTG u MVDr. Duchka jsem zjistil, že je vývojově OK, jen má hodně klenutá bedra (chrtí hřbet) což může při jeho hmotnosti a velikosti přinést v budoucnu problémy s páteří. Fakt mne nepotěšilo, když RTG viděl kolega Dr Duchka a zahlásil "tohle zvíře nebylo zrozeno k pohybu". Dnes tuhle hlášku nechápu. Je pravda, že Dakouš je netypicky díky tvaru páteře spíš sprinter než vytrvalec a překážky "přelétává" stylem "horská koza", tj. odraz všema čtyřma a dopad na všechny nebo v pořadí zadní-přední (výcvikář vždycky u překážky říkal "á náš aviatik"), ale to je přece taky pohyb. Strhává listí z bříz z výšky cca 2,5m a když jsem ho v roce uvázal k lampě - vyskočil, vodítko ho za krk strhlo zpět, takže se srovnal zhruba ve výšce 170 cm vodorovně a zádama dolu, chvíli padal a pak se jak kočka přetočil a dopadl na všechny 4. Zkrátka to vypadá, že teď žádný problém nemá a snad ani dlouho mít nebude

Teď jsou mu dva roky a až ve třech se definitivně uvidí co a jak, ale já už začínám mít pocit, že na psy mám prostě štěstí a děkuju za ten první inzerát před lety, který mne nasměroval k ČSV.

Vrátím-li se teď na začátek a zkusím jednoduše odpovědět na nadpis vlákna, bude to znít asi následovně.

"ČSV je pro mne jediným plemenem, který mne donutí uvažovat o vlastní smrti až jednou nebudu mít sílu takovýho parťáka zvládnout" je to prostě srdcovka.

[sdivokoukrvi]

Já bych to nazvala láska na první pohled. Poprvé jsem viděla čsv cca v 9 letech v zoo. Měla ho tam nějaká ošetřovatelka a seděli vedle nás při obědě. Tehdy jsem si myslela, že to je vlk a paní ošetřovatelka mi ho dokonce nechala pohladit. No prostě zážitek.
A o 10let později jsem slavila narozky a potkala v místě oslavy Pavla s jeho Bartem z věrné smečky. Jeho žlutý oči a mazlivé chování mě učarovalo. O půl roku později mě vzal na výstavu, o týden později jsem jela na bonitaci a pak jsem s čsv trávila co nejvíc času to šlo. Jezdila po akcích a blíže je poznávala. Když mi ten samý Pavel (co mě k nim přivedl) volal, že Jiřinka má poslední volnou fenku, tak to bylo jasný. Jela jsem se na ní podívat, zamilovala se, takže jsem rovnou zaplatila zálohu a o 2 týdny později byla jen a jen má.
Sice mi občas zavaří, nervy vytočí na maximum, nebo mě rozpálí do ruda, přesto bych ji neměnila. A další pes bude rozhodně čsv. Jiné nechci,maximálně jako dalšího psa, ale vždy tu bude nějaký "vlk"

[jerabekj]

Včera mi Dakouš připomněl další důvod ... na ČSV se mi líbí, jak dokážou komunikovat.
Protože mne bolí záda, večer jsem si u televize dovolil roztáhnout gauč, který Dakouš většinu dne okupuje. V okamžiku kdy jsem si lehnul Dakouš na mne s rozběhem z cca 3 metrů skočil (naštěstí si dal pozor aby na mne nešlápnul ... nebo to byla spíš náhoda :-), začal se po mně válet, rvát mne za ruce a vrčel u toho jakoby mne chtěl zavraždit. Začal jsem se mu řehtat a čim víc jsem se smál, tim víc dorážel a vrčel ... evidentně se nemohl smířit s tim, že se mu vysmívá někdo v submisivní pozici ... po cca 5ti minutách jsme oba odpadli, lehnul si vedle mne a byl klid. Jen na okraj ... za celou tu dobu neobnažil zuby, pokud by se tak stalo, okamžitě by šel na záda a drsnou hru bych ukončil.

[leila]

noooo, tak komunikovanie mimikou, rôznym skučaním, vrčaním je niekedy naozaj k popukaniu, hlavne keď cvičíme len tak, pomimo, aby si psisko zaslúžilo odmenu, tak zjavne sa mu už nechce, vála sa po zemi a labkami strká do nôh a rúk, že už stačí, jemu sa nechce a poďme sa hrať

[BrunhoferovaV]

Přeci na výcvik, ne? Však je to služební plemeno

[Bára]

Můžu ti dát kontakt, abys viděla, jak cvičí a pracují ČV

[sdivokoukrvi]

Originally Posted by Bára

Můžu ti dát kontakt, abys viděla, jak cvičí a pracují ČV

Báro myslím si že Verča má čsv dost dlouho aby věděla jak cvičí...A buď me upřímný, necvičí to jako NO nebo BO.

[Tyna]

Originally Posted by Bára

Můžu ti dát kontakt, abys viděla, jak cvičí a pracují ČV

No to by mě ten kontakt teda zajímal... zvlášť od někoho tak zkušeného.

A psát tu o někom něco ve smyslu, že už má čsv až moc dlouho, zkus se navážet do lidí, až dokážeš s tímto plemenem aspoň polovinu toho, co oni.

[Lucilus]

jako malá holka jsem měla možnost přijít do kontaktu s hafíkama už od dvou let, prababička, měla vesnickýho vořecha, kterého jsem neskutečně zbožňovala, jako malá. Moje babička měla Kolii Donečka, skvělej to pes a když umřel tak babička měla NO ač kotcoví psi, byli suprově vycvičení že babička mě klidně pustila se psem do okolí na procházky a pes mě poslouchal suprově. Samozřejmě že rodičové o psovi nechtěli ani slyšet a když mi bylo 15, tak sem si od tety dotáhla domu kříženku beagla a čehosi dalšího, úžasná fenka. Když sem se vdala, tak jsme s manželem hodně přemýšleli jakého psa si pořídíme a manžel chtěl středního pejska a tak následovali Staffordšírský Bullteriéři, ale po smrti manžela sem přeci jen chtěla opravdu parťáka aby sem zahnala chmury a tak jsem postupně poznávala Terezu s Aryou, Honzu s Akašou a Alenu s Benem Srdcerváčem a jela jsme s Terezou a Alenou na výstavu do bolky, kde jsem vystavovala i stafbulíka. Když jsem za holkama přišla ke kruhu tak sem užasla na čévéčkama co jejich páníci vystavovali a začala sem se ptát jaké že to vlastě plemeno ČSV je a hrozně mě učaroval Jerry Lee z Molu Es nádherné čévéčko a plánovala sem že až na přes rok bych si čévéčko pořídila, ale stalo se něcoo co jsem absolutně nepředpokládala a co do základu změnilo muj život a to když sem viděla v nabídce že Jiřina Nekvasilová z chovky Arqeva nabízí své odchované štěndo Bellonku k prodeji a shání jí nový domov a mrzelo mě že musím ještě počakt s ČSV, ale po pár dnech mi Alča s Terkou nabídly zda bych s nima nechtěla jet na bonitaci do Roudnice a 2.10 to bude přesně rok a tak sem jela. Když sme dorazily na místo tak sem se okamžitě zamilovala do ČSV, ale to sem ještě vůbec netušila ráno co se bude dít dál, tak jsem tak chodila, psíky si fotila a sbírala informace a Alča s Terkou mi řikaly, že dorazí páníci i s Bellonkou. Dopoledne se opravdu tak stalo a přijeli majitelé i s Bellonkou a já se do toho malýho šedivý štěnda zamilovala na první pohled. Nakonec z paní majitelky vypadlo, že by chtěli fenu opravdu vracet, ale pozorovala sem že váhají a teda po dlouhém hovoru s paní chovatelkou Bellonku nakonec vrátili a ještě před tím se Jiřina Nekvasilová ptala kdo by Bellonku chtěl a že já nedržela jazyk za zubama, tak jsem se nabídla jako zájemce, protože Bellonka se mě opravdu moc líbila, ale nevěděla sem co se bude dít dál a tak jsem si řikala, že asi to nevyjde. Jenomže, mezitím jsem byla venku a pozorovala hafíky jak se bonitují a obdivovala je ať to byla jejich povaha, vzhled a impozantnost a kdybych se mohla rozhodnout tak opravdu čévéčko, protože jsem toužila po velkém psovi a opravdovym parťákovi do nepohody, kterému nevadí, déšť a bude milovat, procházky, bude plavat a ve sněhu se jako šílenec bude válet. Mezitím jsem také na chvilku pohlídala Bena a ten pak na mě samou láskou skočil, když sem byla v podřepu že sem si sedla do trávy a asi usoudil, že sem unavená , no a když jsem si nakonec kupovala čaj, protože byla zima, tak holky za mnou přišli s hodně potutelným úsměvem od ucha k uchu a já nechápala co se děje a za nima šla Jiřina Nekvasilová a do ruky mi podala vodítko a že tady mám Bellonku. V tu chvíli sem nedokázala popsat co se ve mě odehrávalo a dodneška nedokážu dostatečně poděkovat Jiřince za to že mám Bellonku a jak moc sem s ní šťastná. A tak se takhle ke mě dostalo čévéčko ač moje plány na pořízení se měli ubírat jiným směrem a mé rozhodnutí bylo urychleno samotnou Bellonkou a i když za ten rok jsme si prošli spoustou věcma a Bellonka mi úplně změnila pohled na to co je to mít psa a život s ní je o poznání akčnější, veselejší občas na zabití, ale hlavně mi ukázala, že ke štěstí stačí opravdu málo a že to štěstí je zabaleno do šedivých chlupů.

[Mist]

Lucko, musím potvrdit tvá slova - byla jsem u toho, když ti Jiřina Bellonku předávala, a musím říct, že ses samým štěstím málem počůrala (nebo rozplakala?).

[Lucilus]

Originally Posted by Mist

Lucko, musím potvrdit tvá slova - byla jsem u toho, když ti Jiřina Bellonku předávala, a musím říct, že ses samým štěstím málem počůrala (nebo rozplakala?).

oboje pomalu m, ale spíš sem se málem rozbrečela štěstím

[Romana]

Když mi bylo asi tak 11 let, v centru Prahy jsem potkala hned dva - pes a fena ČV, úplně mě už jako malou holku okouzlili. Ten krásný hluboký pohled a pak, když se dali do pohybu, propadla jsem jim úplně. Když jsme nechali uspat naší fenku - kříženec dalmatina, tak si každý z rodiny vybral nějaké plemeno, které se snažil doma prosadit, ale marně, mamka řekla že bude dalmatin a tak jsme si domu přivezli Izoldu. Něčím netypická přece jen byla - hnědý dalmatin se jen tak někde nevidí...

Když jsem se pak odstěhovala od rodičů a z 12h směn přešla na normální pracovní režim od pondělí do pátku po 8h denně, tak jsem si řekla, že už je čas na vlastního psa... Zjištění, že po 12 letech mě nadšení z ČV neopustilo, mě donutilo k tomu, že jsem si přečetla všechny články líbivé i nelíbivé, navštívila CHS, odkud jsem si vlčátko chtěla vzít. Nic mě neodradilo, tak už nezbývalo, než si pro vlčátko jet.

Doma máme sice na podlaze permanentí nepořádek, který se skládá z kousků papírků, rozžvýkaných kaštanů, okusaných kousků šišek a taky z nějakých těch psích hraček (ovšem podotýkám, že ač většina plyšová, všechny drží v celku, což je dosti netypické), ale nikdy nebudu litovat svého rozhodnutí a myslím, že se odvážím říct, že u jednoho nakonec nezůstane...

A závěrem malé shrnutí:
ČV jsem si pořídila proto, že mě toto plemeno naprosto okouzlilo. A čím? Svým ladným pohybem, krásným pohledem, je to pes, který je nejblíže svým kořenům. Plemeno je to mladé, není zdegenerované několikasetletým šlechtěním a navíc je to i české národní plemeno, což je pro mne přinejmenším sympatické...