Rakšu jsme jako štěňátko nejdřív vozili v náručí, což s občasným brekotem tolerovala. Když byla moc velká a moc sebou mlela, odložili jsme ji do kufru, a furt jsme u ní měli ruku a uklidňovali.
Chyba - jak jsme byli napjatý z toho co ta chudinka musí protrpět, ona se utvrzovala v tom, že se opravdu děje něco hroznýho. Zvlášť když jsme jí za to "chválili". Jedna cesta autem s vystresovanou mámou skončila dokonce tak, že Rakša půl cesty teskně vyla
Docvaklo nám to, a bez chlácholení, dotyku a jako že to je věc běžná jsme ji dále vozili v kufru a rychle se zklidnila a poznámky si nechala pro sebe.
Špatně jí bylo obvykle do čtvrt hodiny jízdy, nejdřív začla slintat a pak zvracela celé jídlo, nebo když nebyla po jídle, tak aspoň šťávy a pamlsek, co dostala za odměnu za to, že se nechala naložit do kufru.
Asi v půl roce věku jsme si dávali záležet, aby do kufru šla s prázdným žaludkem, obvykle ona sama ani pamlsek za naložení nesežrala. (!) Od té chvíle zvracela asi dvakrát, v druhém případě to po sobě stihla zase pečlivě uklidit dřív, než jsme stihli zastavit. Slintá pořád (9 měsíců) a naskakuje do kufru už sama, ale
velmi neochotně.
Myslím, že jí vadí to prásknutí víka kufru, ale ten se bohužel jinak zavřít nedá.
Známá mi taky vyprávěla, že jejich setr například přestal úplně se zvracením, když si koupili nové auto