Boj s povahou psa je běh na dlouhou trať. Já asi tuším, kde náš problém vznikl a snad se nám ho podaří postupem času (i s pomocí ostatních - tímto děkuji Kamilovi za čas který nám na táboře individuálně věnoval) vyřešit. Vyložená akční hrdinka z Darči asi nebude. Ono nahlídnout do té psí hlavy je občas těžké. Proč se nebojí cestovat v narvaném autobuse, ale bojí se na výstavě, kde je vlastně víc prostoru? Proč se 60-ti % cizích lidí na ulici nebojí a sama za nimi jde, 20% je jí lhostejných a před 20% by zdrhla (je jedno jestli to jsou ženské nebo chlapi, tlustí nebo hubení, velcí nebo malí ...)? Na tyhle a další otázky se odpovědi těžko hledají. Jak píše Daniela - pokud se psem na výstavu nikdy nepůjdu, nikdo neuvidí že není jistý v kramflecích (doma na dvoře může být úplně v pohodě), to bych pak označil spíš za utíkání před problémem.
Přeji majitelům všech "plašanů", aby se jim jejich problém podařilo co nejlíp vyřešit. Často (možná i ve valné většině případů) tento problém vznikne nějakou chybou majitele, než že by byl dán dědičně.
Karel S.
|