Koncem padesátých let se samozřejmě mezi pejskaři hovořilo i psalo o pokusech ing. Karla Hartla s křížením vlků a ovčáků u Pohraniční stráže. Tyto informace však byly dosti rozporuplné. Zpočátku byly v denním i odborném tisku téměř nadšené zprávy, jako by šlo o nějakou tajnou zbraň naší armády, ale mezi svazarmovskými výcvikáři se spíše hovořilo o tom, že "ti kříženci" k ničemu nejsou, protože se "bojí projít i vratama u cvičáku". Pravda byla pochopitelně někde uprostřed.

V té době u nás nebyl žádný chovatel tak solventní, aby mohl mít desítky kříženců doma na dvorku a provádět potřebnou selekci bez naděje na brzký návrat vložených nákladů. Takové šlechtění se mohlo uskutečnit jen ve státních chovných stanicích za financování MNO. Vojenské předpisy byly pak zase problémem pro civilní zájemce o tento chov. Nebylo snadné získat vlčáka. Nedal se koupit, a kdo měl nějaké kontakty s jeho chovateli, musel být opravdový nadšenec. Pak už jen zbývalo nechat si nakrýt vlastní fenu něm. ovčáka (musela být dobrá v povaze a vlkošedá) některým z kříženců v Libějovicich. Tak se dal získat vlčák; ale co dál ?

Neustálé odmítání uznat "českého vlčáka" coby oficiální plemeno bylo příčinou, že jeho chovatelé i majitelé se přestávali o vznikající plemeno zajímat. Nedá se však jednoznačně říci, že by neúspěšné snahy o jeho uznání byly způsobeny jen averzí některých funkcionářů proti tomuto konkrétnímu projektu. Chovatelské organizace (ČSCHDZ, Svazarm, i jejich předchůdci, jako např. Ústřední klub chovatelů ovčáků v Brně) prostě neprojevily potřebnou podporu a pomoc chovu nových národních plemen. Vždyť v paměti jsou dva dřívější nedokončené pokusy o regeneraci pražského krysaříka, nedotažený chov chodského ovčáka (r. 1948), a bez odezvy zůstal i pokus o registraci odchovů českého strakatého psa u Svazu chovatelů (r. 1961).

Svazarm, kam byla první žádost směrována (ČV byl všeobecné vnímán jako služební plemeno), snadno zdůvodnil své odmítavé stanovisko: "Vlčák má příliš málo jedinců s potřebnou cvičitelností nutnou pro služební Plemeno ". Proti tomu se dalo těžko co namítat, vždyť mezi svazarmovskými plemeny se neudržela ani v té době populární kolie pro "příliš mírnou povahu". Budoucí čs. vlčák prostě potřeboval čas, aby se v něm upevnily žádoucí vlastnosti pracovního psa a vymýtilo negativní chování divokého canida.

Je paradoxem, že i další žádosti podané tentokrát na ČSCHDZ (v r. 1970 a později v r. 1976) přišly v nepříliš vhodném termínu. Právě v tom období byla totiž služební plemena přeřazena na několik roků ze Svazarmu do Svazu chovatelů. a s nimi tam přešli i svazarmovští funkcionáři. Je zřejmé, že stejní lidé neměli žádný zájem na uznání ČV, když to již předtím odmítli.

Shodou okolností jsem byl tehdy dosti zklamán chovatelskými potížemi své feny rotvajlera (byla v té době snad nejkvalitnější u nás) i jiných zvířat, která těžko zabřezávala a podobně. To bylo způsobeno hlavně velkou příbuzností v chovu těchto psů. Vzpomínky zalétaly k vlčáku Donovi, který za celý svůj život nepotřeboval veterináře.

Dospěl jsem k rozhodnutí pořídit si opět vlčáka. Nejsnadnější by bylo získat jej přes policejní výcvikové středisko Býchory, kam to mám z domova jen několik kilometrů. Na přelomu let sedmdesátých a osmdesátých totiž sloužila řada vlčáků generaci F3 až 5 u policejních psovodů. Byli to potomci v Býchorách chovaného vlka Arga, jeho dcery (F1) Ury atd. Problém byl ovšem v tom, že tito psi byli vybíraní a specializovaní k různým úkolům jen podle svých schopností bez ohledu na exteriér a v některých byla i krev dinga - o křížení dingů s NO u SNB neměla kynologická veřejnost téměř žádné informace.

Bohužel však tito psi neměli již přímou návaznost na chov ČV v Libějovicích a Malackách. Proto jsem požádal akadem. malířku Dagmar Černou - která ilustrovala panu Hartlovi některé jeho kynologické publikace - o kontakt s ním. V tomto čase bylo v zemi českomoravské opravdu jen několik civilních chovatelů, jejichž psi se dříve či později objevili v chovu ČV. Z těchto lidí musím jmenovat paní Slavičinskou, šimáčkovou, a pány Drimla, šidla a Pražáka. Příčiny tak malého počtu chovatelů objasnil ve svém článku o čs. vlčáku pan J. Jedlička (PES přítel člověka č. 12/96) a proto je nebudu opakovat.

Na Slovensku, kam byl celý náš vojenský chov ČV soustředěn do chovné stanice Malacky pod velením kpt. Stolarika a por. Gábriše, pak civilní chovatele řídil major v.v. František Rosík. Musím přiznat, že i když jsem s chovatelskými i jinými názory pana Rosíka příliš nesouhlasil, byla jeho úloha při vzniku čs. vlčáka nezastupitelná. Tento spolutvůrce ČV tak pevně věřil v úspěch a perspektivu nového plemene, že by jeho aktivita a obětavost mohla sloužit jako příklad i v mnoha jiných oborech lidské činnosti. Z civilních chovatelů na Slovensku pak nelze opomenout paní M. Budinskou a pány E. Richnovského a Dr. švece.

Váženému čtenáři se jistě zdá, že zde popisuji vzdálenější minulost a samotnému založení KCHČSV se příliš nevěnuji. Důvod je prostý. Bez předchozího textu by se popis samotného založení klubu vešel do jednoho odstavce. Nepředbíhejme však událostem.

Nedlouho před založením našeho Klubu bylo Slovensko již přes třináct let samostatnou republikou v rámci federace tehdejší ČSSR. Mělo své vlastni chovatelské organizace. Ale Slovenský zväz drobnochovatelov (SZD) neměl zájem o uznání čs. vlčáka přesto, že zde bylo chováno na osm desítek ČV.

V České republice se však pomalu dařilo ing. Janu Findejsovi přesvědčit vedení ČSCH, že chovu národních plemen je třeba pomoci ještě v době, kdy nejsou oficiálně uznaná, a to registrací jejich odchovů a založením samostatných klubů. Za dané situace bylo jasné, že klub chovatelů vlčáků bude muset být založen v Čechách a musí mít dle propozic nejméně 15 členů. Nelze také pominout, že při realizaci takového záměru nestačí mít k dispozici jen potřebný počet pasivních chovatelů, ale je nutné, aby se setkalo několik lidí, kteří budou mít bytostný zájem na založeni takového sdružení.

Tento souběh příznivých okolnosti nastal počátkem roku 1981, kdy se přátelé a zájemci soustředění kolem ing. Karla Hartla, Anny šimáčkové, Jiřího Meixnera a mé maličkosti několikrát sešli a posléze vytvořili přípravný výbor pro založení Klubu. Proto již v říjnu 1981 nám pan Findejs mohl sdělit, že ÚOK ČSCH se rozhodla vzít do své činnosti psy vzniklé křížením vlka a něm. ovčáka zvláště pak proto, že se jedná již o hotové plemeno a bylo by škoda, kdyby tato dlouholetá chovatelská práce přišla nazmar.

Je samozřejmé, že před tím docházelo k řadě jednání ing. Hartla s funkcionáři ČSCH, která se příliš nelišila od diplomatické praxe. Tedy vyjednávání po telefonu, mezi čtyřma očima, veřejně i za zavřenými dveřmi. Kladný výsledek těchto rozhovorů byl pochopitelné ovlivněn i dobrými vztahy mezi tehdy předními kynology.

20. březen 1982 byl pak vyvrcholením těchto událostí, kdy vedle několika oslavných proslovů byl ustanovující členskou schůzí zvolen výbor nového Klubu, revizní komise, a byl odsouhlasen název plemene. Především je však nutné připomenout, že teprve založení KCHČSV bylo i dnem oficiálního uznání československého vlčáka jako národního plemene.

Co říci závěrem ?

Je známo, že o chov a rozšíření německého ovčáka se ve velké míře zasloužili A. Meyer a O. Rahm. Přesto je autorství moderního chovu NO připisováno Maxmilianu Stephanitzovi díky jeho průbojné mentalitě a publicistické činnosti. Podobně je tomu i v případě čs. vlčáka. O vznik nového plemene velice usilovali pánové F. Rosík a P. Kubaška.

Čs. vlčák však zůstane spojen především s osobností ing. Karla Hartla. Ten nejen že inicioval chov vlčích kříženců u PS, ale svou autoritou našeho význačného kynologa mu postupně otevřel cestu až mezi plemena FCI.

Red. pozn.: Autor byl v roce 1981 předsedou přípravného výboru pro založení Klubu, ustavující schůzí byl zvolen místopředsedou KCHČsV. V rodokmenech našich psů můžeme najít jeho fenu Zilku z Pohr. stráže, z jejích potomků (Alan, Alin, Akro, Ada a Alka z Pohr. stráže nar. 11.8.1981, Arin a Ayak z Vlamy nar. 17.10.1982) se v chovu nejvíce uplatnil Ayak z Vlamy a Ada z PS.

Vladimír Mádle, Kolín, 1997